Kollbergovi

cestovní plán ani trochu nevyšel. Jednak ráno zaspal, jednak bylo psí počasí, jaké nepamatoval. O půl druhé dojel teprve k motelu kousek na sever od Linköpingu. Vypil šálek kávy, snědl košíček s polevou a zavolal do Stockholmu.
"Tak co?"
"V létě jedenapadesát jich mělo auto jenom devět" , spustil Melander."Ingvar Bengtsson měl nový volkswagen, Rune Bengtsson packard devětačtyřicítku, Kent Karlsson DKW osmačtyřicítku, Ove Eriksson starý opel kapitán, předválečný model, Björn Forsberg ford vedette devětačtyřicítku a..."
"Stop! Měl takové auto ještě některý z nich?" , "Vedettu? Ne."
"Tak to mi stačí."
"Původní lak Görarssonova morrise byl světle zelený. Mohl si ho ovšem dát přelakovat."
"Dobrý, můžeš mě přepojit na Martina?"
"Ještě jednu věc. Göransson dal svůj vůz do šrotu už v létě jedenapadesát. Byl odepsán z registrace patnáctého srpna, týden po tom, co byl Göransson vyslýchán."
Kollberg vhodil do automatu další korunu, a zatímco to v telefonu ťukalo, myslel netrpělivě na těch dvě stě kilometrů; které měl ještě před sebou. V tomhle počasí mu to bude trvat bůhvíjak dlouho. Litoval, že ten fascikl z autoservisu neposlal ještě večer vlakem.
"Komisař Beck."
"Ahoj. Co to bylo za firmu?"
"Asi prodej kradených věcí. Ale nic se jim nedalo dokázat. Měli asi tak dva cesťáky. Prodávali pro ně šaty a tak podobně."
"A kdo byl majitel?"
"Björn Forsberg."
Kollberg chvilku přemýšlel. Pak řekl:
"Řekni Melanderovi, aby se plně zaměřil na Forsberga. A ať Hjelm nebo někdo jiný počká v laboratoři, dokud nepřijedu. Něco tady mám, Co se musí analyzovat."